Jak jsme zvládli neštovice

Jelikož jsem byla navštívit rodinu, můj program byl na těch pár dní dost nabitý. Mé mamce jsem oponovala: „Vždyť nemocné děti vypadají jinak.“ Kolem nás běhalo veselé dítko s takovou energií, jakou máme my všichni dohromady. Žádné teploty, nic, jen jeden jediný pupínek.

V den, kdy jsem plánovala výlet z města topícího se ve smogu do Beskyd, byla má dcerka neskutečně protivná a ukňouraná. Výlet z mlhy za lepším vzduchem jsem zrušila, protože představa, že to tak bude i celou dobu v autobuse či ve vlaku, byla šílená. Raději, ať se vzteká doma. Vzhledem k tomu, že jindy bývá spíš hodná, zlobení u ní obvykle znamená, že něco není v pořádku, že jí není dobře.

Zlom ale nastal, když se u mého otce projevil následek z geniálního nápadu - za chladného počasí čistit ryby na dvoře ve studené vodě. Dcerka od něho díky oslabené imunitě chytla kašel a druhý den byla samý flíček. Tatínkovi jsem poděkovala a zavolala naší dětské lékařce, abych se ujistila, že se jedná opravdu o neštovice. Všechno sedělo. Naštěstí dcerka byla jedním z těch šťastných dětí s hladkým průběhem nemoci. Koupila jsem v lékárně tekutý pudr a zahájila léčbu. Vlastně podle paní magistry, pudr neléčí, jen zmírňuje svědění. Ono to prostě přejde samo. A lékařství jde dopředu, dnes je již pudr v tubě a není třeba jej na dítě nanášet špejlí, jak si to i já pamatuji. Jestli budete mít štěstí a i vašemu zlatíčku se vyhnou horečky a průjmy, které někdy nemoc doprovází, nezapomeňte hlídat, aby se dítě neškrábalo, a také se nedoporučuje chodit na slunce. Obojí kvůli jizvám, které se mohou udělat.

Můj další krok byl docela potupný, a to obvolávat maminky, které jsme stihly navštívit, a omluvit se jim za případné neštovice. Reakce byly naštěstí pozitivní, nejčastěji se opakovala věta: „Lepší teď, než v patnácti,“ a mně se vybavila scéna ze seriálu Simpsonovi, kde si Homer pozval domů všechny rodiče s malými dětmi a vybíral peníze za nakažení drobotiny. Samozřejmě jsem to nezrealizovala, ale později mi soused podobnou akci potvrdil. Když má někdo dítě s neštovicemi, oznámí to na facebooku a druhý den se k nim sjíždějí přátelé s potomky. To mě pobavilo. Má vaše dítě neštovice? Dejte to na facebook!

Měla jsem před sebou ale ještě jeden úkol, a to vrátit se domů. Ač nás čekalo 360 km, vybrala jsem nejrychlejší spoj a poté, co kašel dcerce odezněl, vyrazily jsme. Zvolila jsem strategický čas, a to po obědě, a doufala, že polovinu cesty prospí. Přání se mi splnilo, byl klid, přesto jsem se přítomných maminek ve vlaku ptala: „Měli jste už neštovice? A chcete je?“

Asi si kladete otázku, kde může dítě běžně neštovice chytit? Těžko říct. Moje dvouletá holčička je velice komunikativní, z dětí je nadšená, s každým se chce kamarádit, každého bere za ruku a někdy dojde i na tu pusu. A například syn jedné známé to chytl přímo v čekárně u lékaře. Zrádná je totiž skutečnost, že se jedná o virové onemocnění šířící se i vzduchem. A já nebyla jednou z těch maminek, které svou dcerku nechaly proti neštovicím očkovat, aby jim to třeba neublížilo na kráse. Byl mi totiž sympatický názor lékařky, ať si tím dítě klidně projde. Další očkování k těm povinným? „Podívejte se, někdy míň znamená víc.“

Autor: Iva Štefančíková
12. 01. 2012
autorka blogu na idnes.cz