Když ji miluješ...

Naše malá je pěkná čiperka. Žádné buclaté miminko, ale hubená žížala, která ani chvilku neposedí. Zkrátka splnění všech rodičovských přání u prvního dítěte. Každou chvíli se naučí něco nového a já jen s úžasem koukám, jak se ten uzlíček, který jsme si před osmi měsíci přinesli z porodnice, změnil. Obdivuju, jak postupně posiluje všechny svaly a zvládá stále složitější pohyby. Zůstávám jen zírat nad tím, jak je „vyčůraná“ a dokáže dosáhnout toho, co si umanula. Nestíhám ani zaznamenávat všechny pokroky, až když se podívám na fotky a videa stará třeba jen pouhý měsíc, zírám.

Zírám také na to, jak silné emoce ve mně dokáže ten mrňousek vzbuzovat. Někdy je protivná a otravná, pořád se jí něco nelíbí, leze někam, kam se nevejde a ječí, dožaduje se chování, když se to nejmíň hodí, strká ruce tam, kam nemá. Naposledy na sebe strhla ze stolu půlitr se šťávou. Byla celá mokrá, umáčela všechny svoje knížky, které měla rozložené po zemi, a podlaha lepila ještě večer, a to i přesto, že jsem to vše hned vytřela. Myslela jsem, že jí roztrhnu jako hada, ale zjistila jsem, že když jí miluješ, tak není co řešit...

Další příval emocí mě nečekaně zasáhl před pár dny. Byla vyspinkaná do růžova, hrála si na zemi a já v klidu snídala. Najednou se vydala ke mně, stoupla si u sedačky, natáhla ručičky a chtěla pochovat. Zvedla jsem jí a ona mi mlaskla na tvář uslintanou pusu a pak se ke mně těsně přivinula a zůstala pěknou dobu přitulená. Překvapením mi vletěly slzy do očí. Tohle není jako zvednout ten bezmocný uzlík a přivinout si ho. Tohle je její svobodná vůle, vyjádření toho, co cítí. Zatím asi nejkrásnější pocit, který jsem zažila. Tuším ale, že to pořád ještě není všechno. Jaká další překvapení mi ta malá potvůrka chystá?

Autor: Zuzana Šimmrová
18. 01. 2012