MY už chodíme na nočník

Nevím, jestli existuje pro mykání matek nějaké racionální vysvětlení. Přitom doba není taková jako před dvaceti lety, kdy byly ženy zavřené doma tři roky a někdy i déle, protože měly děti brzy po sobě a jejich místo bylo za sporákem a u plínek. Dnešní ženy chodí s dětmi do mateřských center, na dětská představení, do společnosti. Stíhají koníčky a dnešní muži už jsou ochotni je v péči vystřídat, aby si mohly zajít do kavárny pokecat s kámoškami nebo do fitka. Prostě nejsou dítětem tak zahlceny, aby měly v hlavě jen je. A přesto. U někoho to přijde dřív, u někoho třeba až po roce nebo ještě později. Ale zřejmě se tomu nevyhne nikdo.

Vždy jsem se jen pousmála, když mi nějaká maminka s radostí sdělila: „MY už chodíme!“ Snad ten prcek, ne?  Ale ani ty otázky nebyly úplně normální: „Tak co, už chodíTE?“ Odvětila jsem, že DCERA už chodí. Například. Prostě jsem se vyhýbala tomu podivnému MY. Vždyť já chodím už dávno. Taky umím říct máma už hrozně dlouho, lžičkou jím taky už dlouho, dokonce i příborem, a rozhodně se ráno nebudím brzy. Tak jako: „MY vstáváme v šest!“ I když pravda, když vstane dítko, musí i matka, protože MY máme hlad a MY chceme kakíííí - tedy na nočník.

Ono, i když máte sem tam možnost vypnout a zařídíte si „vycházku“, jak říkám tomu, když opustím byt a nemusím být na 100 % ve střehu, stejně vám vaše dítě z hlavy nezmizí. A kolikrát si to ani neuvědomíte. Když bylo maličké šest měsíců, šla jsem po dlouhé době na první koncert. Skvělá muzika, skvělá kapela, lidi, atmosféra. A já? Když jsem se pak dívala na fotky z akce, na všech buď píšu zprávy, nebo kontroluji mobil! Kapele jsem se samozřejmě pokusila vysvětlit, že to není tak, jak to vypadá (hrozná věta...). Že to neznamená, že bych se nudila, jen jsem kontrolovala, jestli je doma vše v pořádku...

Nejen, že vám dítě nezmizí z hlavy, ale - a teď to bude znít jako obrovské klišé - to mrně zabralo velkou část vašeho srdce. Některé maminky vzplanou samou láskou už v první vteřině po porodu, kdy mají své dítko poprvé v náručí, a některé si na přítomnost dalšího človíčka, který je neustále vyžaduje, musí zvyknout. Každopádně si vás dříve nebo později získá, a z vás dvou jako by opět byla jedna osoba. Vy za něho myslíte, cítíte - a mluvíte.   

Autor: Iva Štefančíková
03. 02. 2012
autorka blogu na idnes.cz