Naše dítě, naše zrcadlo

Každopádně přibližně od jednoho roku věku dítěte se začínají dít věci...  Zprvu jsem si to vůbec neuvědomila, ale většinu toho, co dítě dělá, kopíruje od nás, rodičů. Moje dcera například hrozně legračně tančí. Stojí na místě, nebo mírně přešlapuje, ručičky má pokrčené a kýve hlavou dopředu dozadu. Vždycky jsme se tomu smáli, jak je roztomilá a kde na to propána přišla! A pak na svatbě mi to došlo. Dcera mě kopíruje! Sice ta její neohrabanost a neobratnost (ne, že bych já byla kdovíjaká tanečnice) jí dodávala na roztomilosti, ale jinak jsem to já ve zmenšené podobě. Ale dcerka se nezaměřila jen na mne. Jednou mi můj muž něco vyprávěl, měl zvýšený hlas a rozhazoval rukama, a když skončil, dcerka ho úplně přesně zparodovala. To měla osmnáct měsíců. Od té doby se téměř každý den naskytne něco, co odkouká a přivlastní si. A mnohdy to jsou věci, které si vůbec neuvědomíte. Třeba taková maličkost: když otevřu jogurt, olíznu víčko a vyhodím ho. Dělám to tak automaticky, že u toho ani nepřemýšlím. Jsme v mateřském centru, čas na svačinku, otevřu jogurt, dcerka mi bere z ruky víčko, olízne ho a jde vyhodit do koše. A pak si říkám: „Tohle já dělám? No jo, vlastně.“

S dcerou docela často cestujeme. Na hřišti byla odrážedla a jedním z nich bylo autíčko. Frajerka si do něho sedla, „zapnula“ zapalování a začala kroutit volantem jako velký profík. Samozřejmě se u toho velmi důležitě tvářila, napodobovala zvuk auta a já jen čekala, kdy začne nadávat na ostatní „řidiče“, jak to někteří tatínkové dělají... Byla jsem se projít s jednou maminkou v parku, před námi běžely naše děti a ta maminka mi říká: „Vidíš ji? Tak ten můj mi říkal, že takhle běhám i já.“ Musela jsem se tomu smát, protože to samé jsem slyšela doma i já. Vlastně je docela logické, že nás děti kopírují nejvíce, protože s nimi trávíme mnohdy i veškerý čas.

Ale neberou si na mušku jen rodiče. Můj komediantský potomek mne zas pobavil při návštěvě své prababičky. Chvíli ji pozorovala, jak jde těžkopádně k domu, pak se shrbila a přesně ji napodobila. Ale nebyla v tom zlomyslnost. Prostě si myslela, že tak to je správně, že se tak chodí. A vysvětlujte ani ne dvouletému prckovi něco o stáří, bolavých zádech a již nevyléčitelných nohách. Aspoň jsem se o to pokusila. Nevím, jestli mi rozuměla, ale udělala to pak už jen jednou - a pozor - když jsem tak šla já! Celá léta mi řada lidí občas dala  herdu do zad se slovy „Nehrb se!“ Teď už to nepotřebuji, protože mám své zrcadlo, které mi to mlčky řekne.

A nejde jen o fyzické napodobování, dítě je takový odraz, že si uvědomíte i svou momentální psychiku. Zpozorovala jsem na dcerce, že se mračí a vypadá, jakoby prožívala těžkou depresi. Chvíli jsem se na ni dívala, než - jak říkám - se mi rozsvítila žárovka nad hlavou a já si zakázala mít v její přítomnosti splín. Prostě nemyslet na nic negativního a snažit se být usměvavá a v pohodě. Troufám si říct, že to je recept na šťastné dítě. Těší mne, když někdo řekne: „Tohle je prostě šťastné dítě.“ A já jsem spokojená, protože to je moje životní vizitka.

Autor: Iva Štefančíková
18. 12. 2011
autorka blogu na idnes.cz