Pojednání o dětské řeči

Jsou novotvary záhadné, jsou i takové, které mají logiku. Moje malá sestřička říkala ponožkám „useke“ (podle maminčina výrazu „fusekle“). Rukavice byly podle tohoto vzoru „baseke“. Některé výrazy jsou odposlechnuté z různých zvuků, spojených s určitou činností. Můj synovec říkal botám „uuh“, protože jeho babička hekala, když se obouvala. Také jí říkal: „Babičko, nedělej hololo!“ To byl výraz pro praní prádla, v té době musel totiž být v postýlce, aby se mu nic nestalo a slyšel odtud zvuky pračky.

Pro nás je řeč formou dorozumívání. Děti vlastně mluvit nepotřebují, co chtějí, to ukážou, nebo nás k tomu přivedou. Nikdy nezapomenu na hrozný pocit, jaký jsem měla, když jsem hlídala svého staršího vnoučka Martínka. Jeho rodiče se tehdy vrátili do bytu po rekonstrukci jádra. Potřebovali nakoupit, lednička byla úplně prázdná. Martínkovi bylo tehdy něco přes rok. Měl hlad. Aby mi to naznačil, vytáhl ze zásuvky brožurku s obrázky jídla. A já mu nemohla nic dát.

Můj mladší vnouček Honzík je kapitola sama pro sebe. Všemu rozumí, ale mluvit moc nechce. Dlouho používal jen citoslovce. Odmítal a odmítá říci slovo auto. To je prostě „tudů“, nebo „tuduko“. Pro autodráhu se žralokem, který chytá autíčka do tlamy, má výraz: „tuduko ham ham“. Policejní auto je pro něj „táta tuduko huá huá“. „Táta pápá tuduko hatá“ znamená, že táta odjel autem. Některá slova mají víc významů, například slovo „bák“. To může být bubák, nebo tma, nebo něco schovaného. Jednou, když jsem k nim přišla, oznámil mi: „Tuduko bák!“ a ukazoval mi hejno autíček, schovaných pod sušákem na prádlo. Taky slovo „kák“ má víc významů, buď „kakat“ nebo „čurat“, a také to říká, když se někdo uprdne. Je známo, že děti se nejrychleji naučí slova, která se ve slušné společnosti neříkají. Když Honzíček řekl „pdel“ říkala jsem si, že už se rozmluví. Hlásila jsem to Davidovi (jeho tátovi). Davidova reakce byla: „Do prdele, kde to slyšel?“ O dva dny později volal prý Honzík na číšnici v zahradní restauraci: „Holko, holko, pdelko!“

A ještě něco o slůvku „ne“. Nikdy nezapomenu na to, když jsem ho slyšela od mého synka Davida poprvé. To mu bylo něco málo přes rok. Manžel se tehdy vrátil ráno od kamaráda, kde hráli karty. Chtěl se vyspat, ale Davídek si v dobrém rozmaru v postýlce broukal a žvatlal. Manžela to rušilo, tak mu řekl: „Budeš spát, Davide!“ Ozvalo se: „Ne!“ Jsou „ne“ umíněná, vzteklá, úzkostlivá... Toto „NE“ znělo klidně, rozhodně a kategoricky. A Davídek slovo dodržel. Nespal.

Autor: Jiřina Kaplanová
30. 12. 2011
matka a babička