SAMA!

Mě dcera překvapuje každým dnem. Nedělám si přesné zápisky, ale na jednu vtipnou chvíli si pamatuji přesně. To jí bylo osmnáct měsíců a byly jsme na návštěvě u babičky a dědy. Vzpomněla jsem si na scénku ze Simpsonových, kde malou Maggie hlídají sestry Marge, a řekla dcerce, ať se přebalí sama. Frajerka se odlepila boční pásky, sundala plínku, vzala připravenou čistou, postavila se a snažila si ji nandat. Já jsem z toho měla velkou legraci a babička hrůzu. Že chudáček (!!!) malá se musí i sama přebalovat! Ale byl to jen fórek pro babičku, dodám, že jsem dcerce samozřejmě pomohla. Na ten nápad mě přivedla zkušenost z téměř každého rána, kdy mě dcerka budila tím způsobem, že si plínku odepnula a hodila mi ji na hlavu. Naštěstí nikdy neobsahovala nic „těžšího“.

Děti milují malé nákupní vozíčky! A to moje není výjimkou. A ráda nakupuje. Prostě typická ženská. Nejenže ráda telefonuje... Utíká pro vozíček a už to tam padá. BIO kukuřičné křupky, to je ok, a pak koukám, jak bere krém na vrásky a docela dobrý make-up. Že by mi tím chtěla něco naznačit? Prodavačka se směje, jak je šikovná, a malá pak zahlédne stojan a vykřikne: „Blýle!“ „Ale kočko, brýle nebudeme kupovat, ju?“ Jenže některé věci, jako je urputná snaha koupit si ty parádní blýle, musíte řešit krapet rázněji, neboť by si ten prcek za chvíli diktoval, co všechno CHCE! Drogerii bychom měly, teď ještě potraviny. Abych ji zabavila, strčila jsem jí do ruky košík. Statečně ho nesla a tvářila se velice důležitě. A razila si to přímo k pečivu. Stoupla si na špičky, nahmatala postupně pět rohlíků, které byly na okraji, naházela je do košíku, od jednoho rohlíku si odkousla špičku a jako malá gangsterka mířila k jogurtům. Vybrala si ty s lentilkami - samozřejmě největší lákadlo a marketingový fígl, a odkráčela k pokladně. Já jsem jen chodila za ní a koukala.

Asi před půl rokem jsem na hřišti potkala vedoucí z našeho mateřského centra, která dvakrát týdně hlídá děti mamkám pracujícím na půl úvazku. Říkala mi: „A to si představte, že spousta dětí se ve dvou letech ještě neumí samo obléct! Jen natáhne ručičky a nožičky.“ Já jsem jen polkla. Tady bych uvítala to „sama!“, ale není to na ty děti ještě brzy? Sice si natáhne kalhoty a vítězoslavně se usmívá na všechny kolem, jak je dobrá. Taky ještě čepici a šálu si dá, ale tím končíme.

Zajímavý obrázek jsem viděla u sestry mého partnera, která žije s bývalým vojákem. Táta zavelí: „Na seřadiště!“ a všechny čtyři děti stojí v pozoru obuté a oblečené. A jeho nezajímá, jak to udělají, ale mají na to pět minut. Myslím, že tam slovo „sám/sama“ už přímo nenávidí.

Ráno mé drahé dítě přišlo do kuchyně, vzalo ovladač, pustilo si Kouzelnou školku, a než jsem začala psát tento článek, vylezlo na židli a s jistotou prstíček cvaknul na přehrávači „play“. Ozvalo se „Malé kotě spalo v botě“ a dcerka spokojeně slezla dolů jakoby nic. S čím mě překvapí zítra?

Autor: Iva Štefančíková
12. 02. 2012
autorka blogu na idnes.cz