Školka, školička

Vzpomněla jsem si na své dny ve školce, a tak jsem o tom vyprávěla mému synovi, který se ve čtvrtek chystal na svůj velký první krok do života. Nesnášela jsem paní učitelku Miládku, dneska si říkám - panebože, co to bylo za fúrii! Učitelka postaršího věku, která nejspíše nikdy neměla děti ani muže, protože byla neustále přísná a protivná jak veš. Vzpomněla jsem si taky na paní ředitelku - žena, která začala pracovat ve školce jako kuchařka, se během čtvrt roku vypracovala na paní šéfovou. Vzpomněla jsem si taky na zubní kartáčky - tehdy moje máti dělala v drogerii a zubní kartáčky pro děti byly nedostatkovým zbožím. Takže když přišly, na prodejnu se ani nedostaly a šly hned do školky, kde jsem pak obědy měla zdarma. Vzpomněla jsem si na odporné teplé mléko, na kterém vždy plaval škraloup velikosti volského oka. Až když jsem paní učitelku - vlastně soudružku, v mém podání „soušku„ - pozvracela, přestali mi ten hnus nutit.

Dnes je ve školce všechno jinak - jednak jsme čekali dva roky, než nám našeho Smraďocha do školky vůbec vzali, jelikož měli neustále takový nával, až to bylo k nevíře a musím podotknout, že malý v té školce měl být už před narozením, protože co ten doma vyváděl... Mé nervy, mé nervy!!! Děti nemusí po obědě spát - měla jsem z toho panickou hrůzu, protože Smrad první není zvyklý spát po obědě už asi dva roky, ale nakonec byl s tím smířen a odpoledne mi pak sdělil, že velice rád si lehnul a přibíral na špek. Děti nemusí jíst, to, co nechtějí - což je taky fajn. Syn nesnáší kompoty. Tak nevím, jestli bych si za ty prachy, co za školku budeme platit, neměla vždy pro ten kompot přijít s jídlonosičem a dojet ho doma.

Syn je údajně velmi citlivý a chytrý hoch. Pravda. Myslela jsem, že ho zmlátím hned první den, jelikož udělal divadlo v koupelně, kde si děti měly do svých kelímků odložit zubní pastu a kartáček. Smrad začal vřískat, že absolutně netuší, jak má ten kelímek otočit - byl dnem vzhůru.

Nakonec se mu ve školce líbí a odmítá odcházet domů. Jiné děti ječí radostí, když si pro ně páni rodičové přijdou, to naše by tam rádo nocovalo.

A já? Já než obleču Smrada menšího, sebe a nachystám věci pro Smrada většího, než slezu z kopce a pak zase vytáhnu do třiceti kilometrového kopce, následně musím vynést kočár do asi dvaceti schodů - tam už se mi rosí čelo, potom převlíct a zavést Smrada do třídy, a pak všechno hezky absolvovat zpět a to už jsem spocená až na ... No, vy víte kde. Ostatně při takovém fofru jsem doteď nejspíše spocená nikdy nebyla. Doma natáhnu nohy, dám kafe a ejhle - takový klid. Nikdo do mě neustále nehučí.

Jedno dítě, žádné dítě.

Autor: Zuzana Kuříková
18. 11. 2011
autorka je členkou Mimi klubu